Zbraně Archív - Strana 24 z 80 - Sběratelské zbraně

/ Stránka 24

Finská armáda měla v průběhu minulého století, stejně jako řada jiných zemí, jejichž zbrojní průmysl nebyl natolik rozvinutý, ve výzbroji řadu pěchotních zbraní zahraničního původu.
Mezi méně úspěšné modely velmi jinak velmi schopného finského kunstruktéra Lahtiho patří lehký kulomet L/S 26. Z podnětu generála Heinrickse vypracoval na sklonku roku 1923 první návrhy budoucí zbraně, na výpomoc mu byl přidělen čerstvý absolvent zbrojně technického kurzu v Dánsku, poručík A. E. Saloranta. Ve zbrojních dílnách číslo 1 v Helsinkách společně zhotovili v létě roku 1925 první prototyp, záhy přihlášený do soutěže lehkých kulometů pro finskou armádu. Přestože zkušební komise prověřovala osvědčené zahraniční typy Madsen, Browning BAR, ale také méně nadějné konstrukce jako Vickers-Berthier či Chauchat F. M. 1915, dala přednost domácí, neprověřené a sériově nevyráběné konstrukci Lahti-Saloranta především z toho důvodu, že byla zařízena na zavedený náboj 7,62 x 53 R.
Pro výrobu pěchotních zbraní vybudovala vláda státní zbrojovku Valtion Kivääritehdas (VKT) v Jyväskylä a Lahtiho kulomet byl jejím prvním výrobkem. Dozorem nad výrobou první 200kusové partie pověřil výzbrojní úřad poručíka Salorantu, avšak jeho svévolné zásahy do konstrukce závěru, vytahovače nábojnic a mířidel pozměnily schválené provedení zbraně natolik, že do března 1929 vyrobila továrna jen dvacet funkčně problematických kulometů. Ustanovená vyšetřovací komise odvolala Salorantu z funkce, na jeho místo dosadila inženýra Veltheima a konstruktéra Lahtiho pověřila od července 1929 trvalým dohledem nad výrobou. Vzhledem k tomu, že bylo zapotřebí prověřit, upravit a zkontrolovat veškeré výrobní postupy, do konce roku 1930 se podařilo vyrobit pouze oněch prvních 200 kulometů.
Rozsahem nevelká sériová výroba běžela ve VKT až do roku 1939, kdy se do finské výzbroje dostalo pouhých 4000 kulometů. Během let 1940–1941 nebyl vyroben ani jeden kus a posledních 500 kulometů zhotovila VKT v létě 1942. Velké obliby se Lahtiho kulomet mezi vojáky nedočkal, provázela jej pověst nepříliš spolehlivé zbraně, jíž také přezdívali „automatický generátor poruch“. Přes svoje nevalné renomé vydržel kulomet L/S 26 ve výzbrojní evidenci finské armády až do roku 1985, kdy jej oficiálně vyřadila.
Nabízený kulomet je velmi dobrém původním stavu a má originální brynýr. Hlaveň je čistá a lesklá.
Zbraň není označena platnou zkušební značkou. Po dohodě je možné zbraň upravit na pušku samonabíjecí nebo expanzní zbraň kategorie A1. Cena přestavby 4000kč.

Začátkem 30. let finský konstruktér Aimo Lahti dostává za úkol vyvinout kulomet Maxim schopný používat ocelové nabíjecí pásy. Nová verze dostává označení M/32. Kulomet je schopen střílet rychlostí 850 ran za minutu, zatímco starý M/09 Maxim pouze 600 ran za minutu. Klíčovou roli při zvyšování rychlosti střelby hrál zejména urychlovací mechanismus (v zadní části závěru) a posilovač ústí. To však nebyla jediná vylepšení zavedená u M/32 – dále byla přepracovaná celá část rukojeti (rukojeť, zadní hledí atd.) a přibyl montážní bod pro optický zaměřovač.

Na rozdíl od ostatních kulometů Maxim, které finská armáda vydávala pěchotě, byl M/32-33 určeny pro prvosledové jedotky. Posledním vylepšením, které bylo do konstrukce zavedeno až v roce 1937, bylo doplnění vodního pláště o uzávěr pro plnění sněhem. Tento plnicí uzávěr umožňoval v zimním období používat místo vody sníh a díky němu nebylo nutné používat kanystry na vodu. Později během 2. světové války Sověti okopírovali uzávěr pro plnění sněhem do pozdní verze svého kulometu Maxim m/1910.

V letech 1933 – 1935 bylo ve Zbrojním skladu 1 několik set kusů verze M/09 přestavěno na Maxim M/32. Tyto přestavěné kulomety byly zejména zpočátku označovány jako M/09-32. Výroba zcela nových kulometů M/32-33 byla zahájena v roce 1936. Jak Zbrojní sklad 1 (Asevarikko 1), tak továrna Tikkakoski vyráběly tyto zbraně v letech 1936-1944 a podařilo se jich vyrobit celkem 1176 kusů. V roce 1951 bylo v armádních skladech ještě 563 kulometů Maxim verze M/32-33. Finská armáda je odprodala až koncem 90.let.

Nabízený kulomet je velmi dobrém původním stavu a má originální brynýr. Hlaveň je čistá a lesklá. Prodej včetně originální trojnožkové lafety a jednoho kusu nábojového pásu.

Zbraň není označena platnou zkušební značkou. Po dohodě je možné zbraň upravit na pušku samonabíjecí nebo expanzní zbraň kategorie A1. Cena přestavby 9000kč samonabíjecí verze, 4000kč expanzní zbraň.

V roce 1910 získalo carské Rusko licenci na výrobu „nového lehkého modelu“ kulometu Maxim, který v roce 1906 představila firma Vickers, Sons & Maxim. Tulský arzenál ji začal sériově vyrábět jako M/1910. První Maxim m/1910 měl vodní chladič s prolisy, ale roku 1914 začala Tula vyrábět tyto zbraně také s hladkým chladičem, který sice nebyl tak odolný a účinný jako drážkovaná verze, ale jeho výroba byla výrazně jednodušší a levnější. Toto zjednodušení vydrželo prakticky po celou dobu první světové války. Další významnou změnou, k níž došlo ve výrobě těchto kulometů během 1. světové války, byl návrat k používání mosazných dílů Pravděpodobně proto, že nebyl k dispozici dostatek strojů pro rychlou výrobu dílů z oceli. Kulomety byly nejčastěji dodávány se Sokolovou lafetou.

Po revoluci v roce 1917 v Rusku vypukla občanská válka. Tulský závod byl poměrně záhy obsazen bolševiky . Výroba klesla z roční produkce asi 11 000 kulometů na asi 4700 kusů v roce 1918 a asi 6100 kusů v roce 1919. Jakmile skončila ruská občanská válka, začala se výroba Maximů m/1910 vracet ke specifikacím před 1. světovou válkou. Všechny kulomety vyrobené po roce 1924 byly opět vybaveny vodním chladičem s prolisy a počátkem 20. let byly mosazné díly nahrazeny ocelovými. Sověti přejmenovali Tulský arzenál na Tulský závod na výrobu zbraní a až do roku 1941 byl jediným výrobcem kulometů Maxim v Sovětském svazu.

Během 2. světové války ukořistili finští vojáci velké množství sovětských kulometů Maxim. Obvykle se jednalo o sovětské novější verze vyvinuté z m/1910, ale v menším počtu byly ukořistěny i staré verze. Díky ruským kulometům Maxim, které Finové nakoupili v zahraničí a velkému počtu ukořistěných kulometů Maxim se počet těchto zbraní ve finské armádě do června 1940 zvýšil na 1 998 kusů a do 1. června 1944 se zdvojnásobil (na přibližně 4 000 kusů). Obecně lze říci, že pro finskou armádu byly kulomety Maxim 09-09 a 1910 používány jako záložní zbraň, ale během 2. světové války se opět prosadily jako zbraň frontové pěchoty. Po 2. světové válce byly zbývající kulomety Maxim skladovány až do poloviny 90. let, kdy byly prodány nebo sešrotovány poslední kusy.

Nabízený kulomet byl kromě sovětské armády používán i armádou finskou a prošel některým finským arsenálem. Značení na odklopném víku je již finské – viz. foto. Zbraň je ve velmi dobrém původním stavu, má originální brynýr. Hlaveň je čistá a lesklá. Prodej včetně originální Sokolovovy lafety a jednoho kusu nábojového pásu.

Pušky Mauser M.96 byly do Švédska zpočátku dodávány z Německa a vyráběla je zbrojovka Mauser. Následně došlo k prodeji licence a výroba probíhala dále v továrně Carl Gustaf v městě Eskilstuna. Postupem doby se ukazuje, že původní puška M.96 je příliš dlouhá a ve třicátých letech dochází k jejímu zkrácení ( včetně zkrácení již vyrobených dlouhých pušek). Nový model je označován M.38. Pušky jsou vyráběny i nově firmou Husqvarna a vyznačují se dolů ohnutou klikou závěru.

Nabízená puška pochází z produkce firmy Carl Gustaf a byla vyrobena v roce 1908. Zbraň je ve velmi dobrém původním stavu, kompletně na číslech, má originální povrch. Nese jen mírné známky opotřebení. Hlaveň je lehce matná. Puška je osazena originálním mikrometrickým hledím.

Puška není označena platnou zkušební značkou.

Za konstruktéra ruské pušky Mosin- Nagant lze považovat Sergeje Mosina důstojníka ruského dělostřelectva. Mosin pracoval jako zbrojní inženýr carského arsenalu v Tule. Kolem roku 1885 se zapojil do výzkumu, jehož cílem bylo vyvinout novou pušku pro carskou armádu. Ruské vojsko do té doby používalo jednoranné pušky Berdan 2, které byly zoufale zastaralé. První zkoušky této zbraně se uskutečnily v roce 1890. K Mosinově jednoranné pušce se potom připojila schránka na pět nábojů bratří Émila a Léona Naganta. Vojenské jednotky dostaly tuto zbraň poprvé v roce1891.

Oficiální označení pro Mosin-Nagant 1891 znělo v té době Trechlinějnaja Vintovka Obrazca 1891 Goda – Tříčárková puška vzor 1891 (Tříčárková je označení pro ráži – jedna čárka je 0,1 palce, 3 čárky jsou 0,3 palce, tedy 7,62 mm). Jako první vyrobila 500 000 těchto zbraní francouzská zbrojovka Manufacture d Armes de Chatellerault. Ruské továrny nabraly dech až v roce 1893, kdy ve tříletém období vyrobily více než 1,4 milionu těchto pušek. Tyto pušky se osvědčily v zejména v první světové válce. Během první světové války byly zadány kontrakty americkým firmám New England Westinghouse a Remington na 1,8 respektive 1,5 milionu pušek.

Nabízená puška pochází z produkce francouzské zbrojovky Chatelerault a byla vyrobena v roce 1895. Puška je ve velmi dobrém původním stavu, má originální povrch, závěr a hlaveň nesou stejná výr. čísla. Hlaveň je lehce matná. Ústí hlavně je v délce cca 30 mm odvrtané.

Zbraň není označena platnou zkušební značkou.

Puška je v dobrém původním stavu, má originální brynýr, kov pod dřevem vykazuje lokální korozi. Hlaveň je čistá a lesklá.

Zbraň je označena platnou dobovou zkušební značkou.

Pistoli PSM vyvinuli sovětští konstruktéři v 80. letech 20. stol. za účelem skrytého nošení. Pravděpodobně patří k nejštíhlejším pistolím svého druhu vůbec. Z jejího obrysu nevyčnívají žádné výstupky, které by při vytahování zbraně mohly zachytit za oděv. V nejširším místě měří pouhých 18 mm. Používá náboj ráže 5,45×18 mm s nábojnicí lahvicovitého tvaru se špičatou celoplášťovou střelou. Kromě sovětské armády sloužila ještě v bulharských ozbrojených silách.

Nabízená pistole z produkce zbrojovky v Iževsku byla vyrobena roku 1987. Je v původním, velmi dobrém stavu, na číslech. Hlaveň je čistá a lesklá.

Zbraň není označena platnou zkušební značkou.

Revolver Rast-Gasser vz. 1898 zkonstruoval August Rast, od roku 1884 spolumajitel továrny na šicí stroje Rast & Gasser. Do výzbroje jej rakousko-uherská armáda zavedla 28. února 1899 a nahradila jím již zastaralé revolvery Gasser 1870. Zavedený revolver měl modernější konstrukci, válec s větší kapacitou a jeho nabíjení bylo rychlejší než u předchozího vzoru. Válec kryla z pravé strany nabíjecí klapka Abadie a k pootočení nabíjeného válce stačilo stisknout spoušť. Nový revolver byl zařízen na náboj 8 mm Rast-Gasser, jenž vznikl současně s konstrukcí zbraně.
Prvních 15 000 revolverů vz. 1898 vyrobila firma L. Gasser do roku 1903. V uvedeném roce ale koupila firmu továrna Rast & Gasser v Ottakringu u Vídně a následně vyrobené revolvery byly již značeny jménem nového vlastníka. Ačkoliv revolver armáda oficiálně zavedla do výzbroje armády, nestal se předpisovou zbraní důstojníků. Ti si mohli zvolit zbraň podle vlastního výběru. Revolvery se vyráběly po celou dobu do první světové války a ještě po ní, ačkoliv již v roce 1907 byla do výzbroje zavedena pistole M. 7 a na počátku války přibyla další, Steyr 1912. Celková produkce je odhadována na téměř 190 000 revolverů vz. 1898.
Revolvery vz. 1898 se staly v prvních letech výstavby československé armády součástí značně nejednotné výzbroje. Tehdejší ministerstvo národní obrany nakoupilo v roce 1919 v Rakousku z uvolněného armádního materiálu, vedle jiných zbraní, také 4000 revolverů vz. 1898. Armáda je z důvodů výzbrojní nouze dlouho používala, byť postupně zahraniční zbraně nahradily zavedené armádní pistole vz. 22 a zejména vz. 24. K 15. březnu 1939 měla vojenská správa v evidenci útvarů v Čechách a na Moravě ještě 2499 revolverů vz. 1898 a na Slovensku se nacházelo dalších 1249 kusů.
Po druhé světové válce došly revolvery vz. 1898 využití u Sboru národní bezpečnosti a u Pohraniční stráže při výcviku služebních psů.

Nabízený revolver vyrobený roku 1917 je zajímavý dobovou úpravou na ráži .22 LR a doplněnou manuální pojistkou. Jde o úpravu pro výcvikové účely. Revolver je v velmi dobrém původním stavu, na číslech, hlaveň je čistá a lesklá.

Zbraň není označena platnou zkušební značkou.

Ve výzbroji finské armády se nacházela od roku 1917, kdy byla vyhlášena nezávislost Finska, řada zbraní zahraniční provenience, ať již to byly španělské pistole Ruby či německé pistole Parabellum v ráži 7,65 mm Parabellum zavedené pod označením m/23. Finský konstruktér Aimo Johannes Lahti (1896–1970) zkonstruoval v roce 1926 prototyp pistole ve stejné ráži jako pistole Parabellum. Až v roce 1931 proběhla řada zkoušek, z nichž vzešel požadavek na možnost adaptace i na ráži 9 mm Parabellum, který souvisel se zaváděním samopalu Suomi KP/-31 do výzbroje. Lahtiho pistole se dočkala zavedení do armády, ale až v roce 1935. Objednávku na výrobu 2500 nových armádních pistolí obdržela státní zbrojovka Valtion Kivääri Tehdas (VKT) v Jyväskyle v lednu 1936. Počet pistolí vyrobených do vypuknutí tzv. zimní války po napadení Sovětským svazem v listopadu 1939 byl ale nízký; první kusy vyrobila VKT až v březnu 1938. Do kapitulace Finska v září 1944 se do výzbroje dostalo jen 5800 pistolí. Kapitulace zastavila výrobu nových dílů, nicméně produkce pistolí pokračovala montáží z dílů již vyrobených. Poslední pistole L-35 doručená finským ozbrojeným silám měla sériové číslo 6731.

Po skončení druhé světové války výroba sice pokračovala, avšak závod byl v roce 1951 přejmenován na Valmet. Pistole z poválečné produkce nesly některé odlišnosti, z nichž nejmarkantnější bylo odstranění drážky pro upevnění nástavné pažby. Do ukončení výroby v roce 1952 vyrobila továrna pouze 9300 kusů. Na rozdíl od licenčně vyráběných švédských pistolí m/40, jichž se v továrně Husqvarna vyrobilo okolo 100 000 kusů, jsou finské pistole velmi vzácné.

Nabízené pistole pocházejí z první série (vyrobeno jen 3700 ks). Jsou ve velmi dobrém původním stavu, kompletně na číslech. Mají originální brynýr, hlavně jsou čisté a lesklé.

Zbraně nejsou označeny platnou zkušební značkou.

Luger P.08 je jedna z nejznámějších pistolí světa. Byla vyvinuta Georgem Lugerem (patentována v roce 1898) z jedné z prvních komerčně úspěšných samonabíjecích zbraní -pistole Borchardt C-93 vynálezce Huga Borchardta, Od roku 1900 ji začala v Německu vyrábět továrna Ludwiga Loeweho Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken (DWM).

Pistole byla obvykle velmi dobře zpracována, ve své době se jednalo o jednu z nejspolehlivějších samonabíjecích zbraní. Hlavní nevýhodou byla poměrně vysoká výrobní náročnost, nevhodná pro služební zbraně. Přesto byla jako služební pistole zavedena v armádách mnoha států.
Výroba probíhala zpočátku u DWM, pak i ve státní zbrojovce v Erfurtu. Po válce pak u firmy Simson & Co v Suhlu a Krieghoff. V poslední řadě pak u firmy Mauser. Celkem bylo vyrobeno více než 4 miliony pistolí všech verzí.

Nabízená pistole pochází z produkce firmy DWM. Byla vyrobena po první světové válce a určena pro civilní trh. Používá náboj v ráži 7,65mm Parabellum. Pistole je ve velmi dobrém původním stavu, kompletně na číslech. Má originální brynýr, hlaveň je čistá a lesklá. Na pravé střence rukojeti se nachází medailon majitele z let 1939-40.

Zbraň je označena platnou dobovou zkušební značkou.